Devítiletá Anička se smutně ohlížela směrem k rodné chalupě. Netušila, že ji už nikdy neuvidí. A co hůř, už nikdy neuvidí ani svoje rodiče a oba bratry.
Píše se rok 1855 a sever Moravy zasáhla cholera. Začala kosit i obyvatele Leštiny u Zábřehu na Moravě. Vyděšení rodiče ihned zorganizovali evakuaci svých tří dětí do bezpečnějších míst. Každé z dětí povoz dopravil k jinému příbuznému co nejdále od obce. Aničku tím zachránili, jinak bych nebyla na světě. Co se stalo s bratry se Anička nikdy nedozvěděla a nevím to dosud ani já, i když stále pátrám. Oba rodiče bohužel o pár dní později choleře podlehli.
Aničku vezl koňský povoz přes hory a lesy, přes města Zábřeh, Českou Třebovou, Ústí nad Orlicí až do tehdejších Německých Libchav. Zde se jí ujal její strýc Ignác, bratr maminky, otec početné rodiny. Anička všechny udivila neobvykle kvalitní výbavou. Jednak truhlou, plnou hezkého oblečení a pak také tím, jak hezky uměla číst z mnoha přivezených knížek. Její rodina byla totiž dobře zajištěná, protože otec pracoval jako porybný na zámku v Zábřehu. V nové rodině byla spokojená, ale těžký osud ji dostihl i tady. Je jí dvanáct let, když její strýc padá z plně naloženého vozu a na následky zranění umírá. Její nepokrevní teta musí sama řešit zoufalou situaci jak uživit své děti, a o Aničku se už odmítá starat.
Aničky se ujímá sedlák ve vedlejších Českých Libchavách. Truhlu si přiváží sebou, avšak má v ní už jen své knížky. Oblečení jí bylo malé a teta si ho nechala pro své děti. Sedlák, selka a další obyvatelé statku jsou její jedinou rodinou na dlouhé roky. Pracuje od rána do večera, za to má zajištěné jídlo a občas i nějaké to obnošené oblečení.
Když povyroste najde na statku zalíbení v čeledínovi Josefovi, jenže tomu je nabídnuta jiná nevěsta, která se nedala odmítnout. Z neznámého důvodu jde o bohatou nevěstu z vedlejšího statku. Přináší velké věno a manželé si kupují svůj vlastní dům. Již dospělá Anna není lákavou nevěstou pro nikoho, nemá totiž vůbec nic. S novou rodinou Josefa má ale Anna i její děti a další potomci celoživotně velmi dobré vztahy. Ve stejnou dobu, kdy se Josefovi v manželství narodí dítě, narodí se nemanželské dítě i jí. Je to moje prababička, také Anička. Její kmotrou je selka ze statku, kde Anna od dětství žije a pracuje. A pracuje tam dál.
Jenže když o tři roky později znovu otěhotní, nechají ji na statku pracovat až skoro do porodu a pak už o ní nemají zájem. Dostává do rukou listinu, na základě které je vykázána z obce. Protože zde nemá domovské právo, musí se vrátit do rodné Leštiny. Je vyděšená, pláče, ale nic jí to není platné.
Anna ve vysokém stupni těhotenství kráčí po prašné cestě s malým uzlíčkem nepatrného majetku a trochou jídla. Tříletou dcerku Aničku vede za ruku. Je velmi nešťastná. Do domovské obce to má daleko, nikoho tam nezná, neví co s ní a dětmi bude, v rodném domě žijí cizí lidé.
Když rodiče zemřeli, bydlel v domě ještě její strýc Antonín, bratr otce. Ten měl také velmi tragický osud. S manželkou měl šest dětí, pět dětí však zemřelo v dětském věku a záhy zemřela i mladá manželka. Jedinou naději měl v dceři Marianě, tak však umírá svobodná ve věku 26 let ještě před epidemií cholery. Osamocený Antonín chalupu prodává ihned po smrti bratra a jeho ženy, a brzy na to umírá.
Cestou Anně občas zastaví povoz a kousek se sveze. Nedojde ani moc daleko, není ji dobře. Cítí, že přichází porodní bolesti. Spatří na poli u cesty stát vůz, zaleze pod něj a přivede zde na svět dceru Barborku. Zesláblou a unavenou ji zde nachází majitel vozu a rozhodne se, že ji odveze zpátky. Uplakaná s malým děckem a miminkem v náručí zaklepe na dveře fary v Českých Libchavách.
Zde se jí ujímá farář a poskytne pomoc. (V matrice na něj často narážím, má nádherně čitelné písmo a vždy mu poděkuji za jeho dobrý skutek). Pokřtí novorozeně, zařídí Anně ubytování u jednoho chalupníka, zaměstná jí u sebe jako hospodyni a zaručí se za její řádný život. Anně je povoleno zůstat. Kromě práce na faře chodí Anna vypomáhat i na statek, kde vyrostla.
Ačkoliv je Anna gramotná, umí číst i psát, její děti vzdělání nedostaly. Byly nemanželské a děti i dospělí se k nim nechovali moc pěkně, chtěla je ušetřit ponižování.
Za dlouhých šestnáct let po druhém porodu, roku 1885, se Anně narodil syn Josef. Zde zůstane otec navždy neznámý, bývalý čeledín Josef už nežije. Jméno mu dává po svém otci, také Josefovi. V té době už se nemusela starat o dcery, obě sloužily u sedláků. Anna i bez manžela, bez jakéhokoliv majetku, dokázala své tři děti uživit a dovést v pořádku do dospělosti. Dokonce dokázala i nějaký peníz ušetřit. I dcery vedla k velké spořivosti. Jejím celoživotním snem bylo zakoupení vlastní chaloupky a pokojně v ní dožít.
Když roku 1893 vdávala nejstarší dceru Annu, všichni složili ušetřené peníze. I ženich měl nějaké úspory. Měli velké štěstí, že se jim naskytla velmi výhodná koupě, tak říkajíc skoro v rodině. Chalupu totiž musel narychlo prodat syn čeledína, s nímž Anna kdysi měla techtle mechtle a který byl nejspíše polorodý bratr dcery Anny. Oběma Annám ostatně tato paralelní rodina pomohla v životě vícekrát. S chalupou zakoupili i pole, louku, velkou zahradu a stodolu. Všichni včetně novomanželů se do ní nastěhovali. Anna se velmi radovala, že konečně bydlí ve vlastním. Prožívala velké štěstí a příběh by mohl nyní skončit happyendem.
Osud tomu chtěl jinak. Vše ale začínalo vesele, a to veselkou. Na jaře roku 1914 se na chalupě konala svatba syna Josefa. Novomanželé spolu strávili pouhé tři měsíce. Začala 1. světová válka a Jan musel narukovat. A to až do Zábřehu, kde v životě nebyl, ale po mamince to byla jeho domovská obec nedaleká Leština. Celou válku o něm neměli žádné zprávy. Dlouho po skončení války se v chalupě objevil krajan a oznámil, že viděl Josefa ve Vladivostoku, jak nastupuje na japonskou loď a míří domů. On sám se domů vracel vlakem. Dlouho, předlouho na něj čekali. Nikdy se nevrátil. Jeho manželka Anežka s ním byla oficiálně vdaná deset let, než byl roku 1924 soudem prohlášen za mrtvého. Děti spolu neměli.
Syn Josef nebyla jediná oběť války. Na samém konci zahynul při výbuchu muničního skladu i její vnuk František, syn dcery Anny. Bylo mu pouhých 16 let, když dostal nařízeno nastoupit do továrny na munici.
Druhá dcera Barbora se provdala až v pozdním věku 47 let za vdovce. Děti neměla. Dcera Anna měla kromě zahynuvšího Františka další dvě děti a ty měly celkem sedm dětí.
Anně byl dopřán dlouhý život 89 let, radovala se i z pěti pravnoučat, z nichž jedno bylo i moje maminka.
Na fotografii je Anna, zmiňovaná dcera hlavní hrdinky příběhu.
Marie Chroustová – genealožka a výtvarnice
genealogické stránky https://sites.google.com/view/rodhajkuapichneruzlibchav/home https://sites.google.com/site/rodjanackuaakubatuazjitkova/home
výtvarné https://mariechroustova.wixsite.com/kreativita
Pokud vás zajímá, jak zpracovat rodokmen, příběh, či fotografie, které byste k vytvoření rodokmenu potřebovali, přidejte se k programu Příběhy rodiny, kde najdete vše potřebné, praktické tipy, rady, vyzkoušené postupy.
www.pribehyrodiny.cz.